Konec První světové války
11. listopdu si celý svět připomíná konec První sětové války v roce 1918.
Něco málo o první světové válce:
Válka, kterou zahájilo v létě 1914 pět evropských mocností, strhla do svého víru v rychlém sledu za sebou většinu evropských států a spolu s Evropou – tehdy kulturním, hospodářským a politickým centrem světa – přímo nebo nepřímo všechny světadíly. V historii lidstva nebyla ještě válka, která by dosáhla tak obrovských rozměrů počtem svých účastníků, zápasem mnohamiliónových armád a celých národů, bojem na několika evropských a mimoevropských válčištích současně, intenzitou a rozmanitostí boje ozbrojených sil na zemi, na moři a také ve vzduchu a v neposlední řadě i délkou trvání.
Bouřlivý rozvoj výrobních sil v 19. století a „druhá průmyslová revoluce“ koncem tohoto století nevyhnutelně způsobily, že také ve válečnictví nenávratně skončila dlouhá epocha, pro niž byla typická nízká intenzita, lokální omezenost a izolovanost ozbrojeného boje, vedeného na malém válčišti s omezeným počtem ozbrojených sil a na ploše o dvou dimenzích (šířka, délka). V období, kdy se utvořil světový trh a světová soustava kapitalistického hospodářství, kdy státy, ovládané monopoly, vytyčily požadavek nového hospodářského a územního rozdělení světa a vytkly si za cíl dobít „světovlády“ a kdy i vztahy mezi velmocemi se staly „světovou politikou“, vznikly technickoekonomické i politické předpoklady pro přeměnu lokálních a izolovaných konfliktů ve války globálního významu nebo i rozsahu. Právě takovou válkou byla konflagrace z let 1914 – 1918, vyznačující se neobyčejně vysokou intenzitou, obrovským rozsahem a délkou bojů, jakož i jejich rozšířením do třetí dimenze, do hloubky a do výšky (ponorková a letecká válka).
V prvních dvou letech vstoupilo nebo bylo zataženo do války 16 zemí, z nichž až na Japonsko, Egypt a Turecko byly všechny evropské, nebo měly v Evropě své centrum.Teprve poslední dva roky války přinesly podstatné roznožení účastníků války o mimoevropské země. Příkladu Spojených států následovaly postupně další země Střední a Jižní Ameriky, Čína Libérie. Mimoto uznaly dohodové mocnosti v červnu až září 1918 za spojenecký válčící národ také „Čechoslováky“. Celkem bylo zavlečeno do první světové války 35 států a národů, k nimž je třeba ještě připojit také britská dominia v Kanadě, Austrálii, Jižní Africe a na Novém Zélandě a britské císařství v Indii, protože všechny tyto země vyslaly na evropská i jiná bojiště nemalé vojenské kontingenty a vložily nakonec svůj podpis pod versailleský mír. Z celkového počtu cca 1800 miliónů obyvatel světa bylo zavlečeno do války, přímo nebo nepřímo, více než 1550 miliónů lidí. Jen málo zemí zůstalo stranou konfliktu.
Válka let 1914 – 1918 dosáhla však netušených rozměrů nejen účastí velkého počtu států celého světa, ale také délkou svého trvání. Celé období od zhroucení Napoleonovy říše až do vypuknutí světového požáru roku 1914 bylo stoletím lokálních a většinou krátkodobých válek. První světová válka trvala 4 roky a 4 měsíce. Její délka předčila všechny prognózy, vyslovené v míru hospodářskými i vojenskými experty a obecně přijímané veřejným míněním.
Oproti původnímu očekávání se tedy vojáci nevrátili „dříve, než dozrají švestky“. Značná část se předně nevrátila vůbec a ti, kteří přežili, mohli potvrdit, že o výsledku nerozhodlo několik bitev, ani jejich hrdinství, případně strategický talent jejich nadřízených. První světová válka se odehrála v zákopech a za překážkami z ostnatého drátu. To ji výrazně odlišilo od předchozích i následujících střetnutí. Úspěch útočných operací, postup jen o několik desítek metrů byl podmíněn obrovským nasazením palebných prostředků (případně plynu) a vykoupen nepředstavitelným množstvím ztracených životů. S příslovečnou duševní nepružností reagovali generálové na tento fakt většinou tím, že rozkázali přisunou ještě více děl i vojáků. A výsledek byl prakticky stejný. Východisko z patové situace zákopové války nabízel v zásadě pouze překvapivý zásah nových zbraní nebo nečekané využití již známých. Ale ani britské tanky ani německé ponorky, potápějící i obchodní lodi, nepřinesly útočící straně nic více než dočasné výhody. Přitom se ale nedá pochybovat o tom, že podobu této války určovala především technika a průmyslová výroba vůbec. Vítězství záleželo nejen na počtu děl, kulometů, letadel či tanků, ale také na hustotě železniční sítě, na zásobování, na telefonu, telegrafu, výrobě oceli nebo konzerv.
Vliv válečných událostí zasáhl v netušené míře i zázemí. Velice výrazně se válka dotkla civilního obyvatelstva. Potraviny, ale i ostatní průmyslové produkty (uhlí přednostně do továren) putovaly přednostně na frontu a chyběly tedy v týlu. Rostly ceny a kvetl černý trh. Muže, kteří narukovali, musely v zaměstnání nahradit ženy. Šířily se nakažlivé choroby, kterým podvyživení, vyčerpaní lidé nedokázali vzdorovat, a kosily obyvatelstvo stejně nemilosrdně jako nepřátelské kulky. Čím více se války protahovala, tím zřejmějším se stávalo, že vedle potravinových a surovinových zdrojů a schopnosti je efektivně využívat rozhodne o jejím výsledku schopnost vlád kontrolovat a ovlivňovat smýšlení vojáků i civilního obyvatelstva, donutit je i nadále snášet útrapy válečného života. Dohoda nezvítězila proto, že vyhrála více bitev, ale proto, že její vojáci vydrželi na frontě déle než jejich protivník. endpeen